autořiknihy

nahoru

Doupě | Zhroucení koně

(The Warren, 2016 | A Collapse of Horses, 2016)

Z anglického originálu přeloží Jakub Němeček. Ilustrace na přebalu a obálce Václav Šlajch. Rozměr 11,5×16,5 cm (kapesní formát), vazba V4 (šitá nití, měkká obálka, přebal na luxusním papíře Conqueror, 3?? stran, doporučená cena 3?? Kč. ISBN 978-80-88299-??-?, EAN 9788088299???. Váha 3?? gr. Datum vydání: 2019. Náklad ??? výtisků. První české vydání. | PDF s ukázkou ještě nemáme. | Seznam recenzí ještě nemáme. | Stránka autora na Gnóm!u.

 

Anotace

Dvě knihy za cenu jedné! Novela, která byla nominována na Shirley Jackson Award, plus sbírka 17 povídek vydaná v témže roce. Doupě se odehrává v neurčité časoprostorové lokaci po blíže neurčené katastrofě. Vypravěč se domnívá, že je člověk, ale sám brzy čtenáři dokáže, že musí být něčím mnohem podivnějším. Novela se zabývá otázkami identity, vědomí a paměti a žánrově lavíruje mezi filosofickou úvahou, science fiction a hororem. Sbírka povídek Zhroucení koně obsahuje texty nejrůznější délky, z nichž některé jsou kafkovsky absurdní, jiné borgesovsky paradoxní a další morbidně hororové. V některých povídkách se objevují tytéž propriety a témata jako v Doupěti.

 

Obsah povídkové sbírky

  • (bude doplněno)

 

Co říká (nakla) datel…

Autor, který narozdíl od Barrona či Fracassiho zcela ignoruje literární kudrlinky a zřejmě postrádá jakékoli básnické ambice. Evenson píše v téměř holých větách, ale vyšinutou atmosféru svých textů dokáže navodit velmi efektivně už pár slovy. („Když se probudila, na otevřené prostranství venku právě dopadla sprška syrového masa.“) Každé slovo je promyšlené, každá věta je jako tah na šachovnici a na konci partie zjistíte, že si s vámi autor zahrál podivnou hru. Nezaměnitelné, úchylně paranoidní texty, které ryjí v hlubinách podvědomí; v pozadí tu a tam cítíte neslyšný ultrazvuk autorova smyslu pro humor. Kniha, ke které se určitě budu vracet, protože rozhodně není jednoduchá a můžete se v ní po libosti ztrácet jako v bludišti.

Ukázky

  • Doupě

    I.

    Započnu tento psaný záznam tím, že podám zprávu o našem posledním rozhovoru – který byl nejen mým posledním rozhovorem s Horakem, ale mým posledním rozhovorem vůbec s kýmkoli, tedy posledním, jaký jsem kdy vedl nebo bych kdy mohl vést. Možná to byla poslední konverzace, kterou spolu kdy dva lidé vedli, pokud ovšem lze oba dva z nás právem nazvat lidmi. Toto téma je očividně předmětem jistého sporu. Nebo by bylo, kdyby mě byl Horak neopustil. Měl bych tedy říci: bylo to předmětem sporu.

    Nevěděl jsem, jak zařídit, aby ten stroj fungoval správně, a nevěděl jsem ani, jak ho vypnout – a především jsem to nebyl já, kdo Horaka do onoho stroje umístil. Návod k ovládání měl být v sektoru, který, jak se ukázalo, podlehl rozkladu a data již nebylo možné obnovit. Neznal jsem ani příslušnou sekvenci či kód a moje pomalé, zmatečné úsilí k ničemu nevedlo. Nakonec, když jsem viděl, jak mně samému ubíhá čas a stále nespěji k žádnému řešení, jsem usoudil, že mám právo použít drastických metod.

     

    *

     

    Jak je to dlouho, co opustila doupě nějaká osoba, a jak dlouho přežila? otázal jsem se monitoru už dřív, před tímhle vším. Odpověď na danou otázku jsem znal: poslední z nás, který měl opustit doupě, odešel před sto čtyřiceti dny. Chtěl jsem vědět, jestli monitor tuto skutečnost zná, nebo zda byla tato část dat rovněž zničena. Poslední z nás, který měl odejít, byl Wollem, což bylo jméno, které mu vybrala dvojice jeho předchůdců, Vigus a Vagus. Když se přiblížil konec jejich životů, vštípili se do monitoru a pak se jali sestavovat Wollema. Původně doufali, že vyrobí dvojici, jak se to vždycky dělávalo doposud, ale materiálu bylo tak málo, že se prozíravě rozhodli vytvořit jen jednoho, aby také on mohl vytvořit jednoho a tím by nám bylo před úplným koncem dáno trochu více času. Před sto čtyřiceti dny odešel Wollem hledat další materiál, přičemž věděl, že během hledání zahyne. Avšak s trochou štěstí by zahynul až po návratu s dostatkem materiálu, z něhož by se dali zformovat ostatní a my bychom tak vydrželi trochu déle.

    Wollem se nevrátil.

    Na mou otázku monitor odpověděl: Žádost o upřesnění: co máš na mysli „osobou“?

    Dlouho jsem o tom přemýšlel a pak jsem se zeptal: „A co máš osobou na mysli ty?“

    Odpověděl: Dvojnožec, individuální myšlenkový proces vrostlý do těla, rozmnožující se oplodněním vajíčka spermií a jeho následným vývojem v děloze.

    „Pouze první kritérium je relevantní.“

    Bereme-li v potaz toto zpřesnění definice, odpověděl stroj, pak tento typ „osoby“ odešel před sto čtyřiceti dny. Nevrátil se. Není známo, jak dlouho přežil. Neexistuje dostatečné množství dat na to, aby bylo možno na otázku poskytnout odpověď.

    „Je pravděpodobné, že přežil?“

    Není.

    „A pokud jsou relevantní všechna tři kritéria?“ zeptal jsem se.

    Podle těchto kritérií opustila nějaká osoba doupě před jedenasedmdesáti lety, jedenácti měsíci, šesti dny a jedenadvaceti hodinami. Tato osoba stále žije a je pečlivě uchovávána.