autořiknihy

nahoru

Město, nedlouho poté

(The City, Not Long After, 1989)

Z anglického originálu přeložil Jakub Němeček. Ilustrace na přebalu a obálce Torgeir Fjereide. Rozměr 11,5×16,5 cm (kapesní formát), vazba V4 (šitá nití, měkká obálka, přebal na luxusním papíře Conqueror, ražba kovovou folií na přebalu), 336 stran, doporučená cena 330 Kč. ISBN 978-80-906124-7-1, EAN 9788090612471. Váha 340 gr. Datum vydání: 20. 4. 2018. Náklad 1200 výtisků. První české vydání. | PDF s ukázkou. | Seznam recenzí. | Stránka autorky na Gnóm!u.

 

Anotace

Po celosvětové epidemii obývá San Francisco jen hrstka malířů, sochařů a básníků. Když proti nim vytáhne mocichtivý generál pokoušející se obnovit „jeden národ“, rozhodnou se bránit tím, co umějí nejlépe – uměním. Důležitou roli v této válce sehraje dívka beze jména, která skvěle zachází s kuší a do města ji přivedl mechanický anděl…

Pozoruhodně vystavěný román oceňované autorky se podobá jen máločemu. Lze jej číst jako post-apo sci-fi s prvky fantasy, jako vyprávění v duchu magického realismu s prvky surrealismu, jako průzračně poetický příběh o lásce a smrti v kulisách legendárního města, v němž sama autorka trvale žije.

Zajímavost

Třebaže tento román nezískal žádné oficiální ocenění, pro Pat Murphyovou samotnou patří mezi tři nejoblíbenější z jejích vlastních knih.

V doslovu píše: „Když vyšlo Město, nedlouho poté v pevné vazbě, někteří kritici mluvili o návratu k ,duchu šedesátek‘ a ,květinové moci‘, jako kdyby mír a pacifistické postoje byly dnes už pasé. To už jsme dělali – tak teď už to není potřeba. Plynulo z toho, že takové postoje nejsou realistické, že jsou nevhodné pro reálný svět, v němž žijeme.

Děsí mě představa, že někdo si zřejmě myslí, že není potřeba uvažovat o jiných způsobech života. Je asi zbytečné říkat, že s tímhle názorem nesouhlasím. Pro mě nepatří úvahy a pocity vyjádřené ve Městě do šedesátek, ale spíše do současnosti.“

Z ohlasů a recenzí (nakladatelův výběr)

„Kniha Pat Murphyové Město, nedlouho poté vyšla v originále již v roce 1989. I přesto má stále čtenářům mnoho co nabídnout, protože podobných žánrových děl mnoho nenajdete. Vydavatelství Gnóm! patří za objev této skryté perly díky.

(…) Pokud však budete chtít tuhle knihu nacpat do konkrétní subžánrové škatulky, ošklivě narazíte. Nejprve se zaradujete a budete si klepat na čelo, co ten recenzent blbne; vždyť tohle je čisté postapo.

Ano, ale to hovoříme pouze o začátku… (…) Netrvá dlouho a na scéně se objeví hrdinka, která spatří mechanického anděla, a rozhodne se kráčet v jeho stopách. To už zase zní jako sci-fi, ne? K tomu připočtěte i pár prvků, které reprezentují čistou fantasy a slušnou porci magického realismu… Skvělé je, že všechny tyto styly se organicky prolínají, žádný není vyloženě dominantní a naštěstí ani rušivý. Výsledkem je lehce zasněný příběh vznášející se v lehkém mlžném oparu, který ovšem vůbec není nějak přeslazený nebo dokonce neuvěřitelný.“

— Martin Bečvář, FantasyMag.cz

„Román Pat Murphy Město, nedlouho poté, je výnimočný, čo umocňuje vynikajúci preklad Jakuba Němečka. V čitateľovi zanechá množstvo pocitov, nad ktorými bude premýšľať ešte dlho po tom, čo knihu odloží. Nedá sa špecifikovať. Je to postapo, v ktorom sa hŕstka preživších snaží brániť pred fanatickým Brigadýrom. No je to aj fantasy, v ktorej lieta anjel, San Francisco je živým organizmom, pobehujú po ňom zvieratá, čo rozumejú ľuďom a krášlia ho neuveriteľné umelecké diela. Zároveň v ňom nájdete milostný príbeh divošky, spoznávajúcej samu seba, lásku, dôveru v ľudí a ktorej duša nakoniec splynie s milovaným miestom.“

— Erika Ena Adamcová, Sarden.cz

„Město, nedlouho poté je mnohem víc než další přídavek do už dost ohmataného ranku. Tak jak se u Gnómu stává zvykem, láká čtenáře na žánrový příběh s potenciálem „velkého písemnictví“ – a Pat Murphyová těchto kvalit dostojí beze zbytku. Není však třeba bát se nezáživného čtení, naopak…

(…) Město, nedlouho poté je zkrátka originální a atmosferické čtení… ale není pro každého. Kdo se však odváží vstoupit do opuštěných ulic San Francisca spolu s dívkou beze jména, možná zahlédne mechanického anděla a navždy ho to změní.“

— Michaela Šlapáková, XB-1

„Kniha Město, nedlouho poté naplnila vydavatelské předsevzetí a čtenářský příslib: kratší román fantastického žánru, literárně hodnotný, citlivě přeložený, prezentovaný jako fyzicky pěkná knížka, kterou jsem s potěšením nosil pár dnů všude s sebou.

(…) V případě této knihy je důležité, že zpracováním nejde o agitku, ale o bezvýhradně vážný literární příběh. Těžko bych ji odložil nedočtenou: postavy jsou příliš zajímavé a při vším lehkém nádechu magična a poetična sleduje text napínavý příběh jak v osobní rovině love story hlavních mladých protagonistů, tak v rovině střetu obyvatel San Franciska s Brigadýrovou armádou.“

— Jára M., blogger

Základní téma

Murphyová staví na půdorysu postkatastrofického románu cosi zcela jiného, než na co jsme z postkatastrofických románů zvyklí. Nejde tu vůbec o katastrofu a zuřivý boj o přežití – naopak, zdá se, že v San Francisku se dají pěstovat rajčata na náměstí, obchodovat s farmáři z venkova a donekonečna plenit opuštěné velkosklady. Připomíná to nejvíc jakousi hromadnou robinzonádu (někdo to nazval dokonce „hippie utopií“).

V uprázdněném světě, z něhož zmizely davy, najednou o to víc vyniknou životy svérázných hlavních hrdinů. Zřetelně, jako na bílém pozadí, pak vidíme i následný konflikt mezi těmito „lidmi, kteří nikam nezapadají“ a představitelem staronového „normálního světa“, který chce mít všude pořádek doslova vojenský.

Pokud je nám známo, jde snad o jediný román, který takto otevřeně a jasně pojmenovává a popisuje ozbrojený konflikt mezi „undergroundem“ a „establishmentem“, mezi tvůrčími lidmi, kteří se cítí jako nezávislí jedinci bez jakéhokoli centrálního vedení, a armádou, která je symbolem organizovaného stáda vedeného silným vůdcem. Umělci obývající San Francisco navíc odmítnou „přistoupit na cizí hru“ a bránit se konvenčním způsobem. S odvoláním na Gándhího a pasivní rezistenci se rozhodnou, že nebudou vojáky zabíjet. Všechny ostatní myslitelné způsoby boje jsou však povoleny. Umělci vedou partyzánskou, guerillovou válku, ve které prokáží značnou kreativitu a „nominálně“ vítězí, avšak jejich protivník má v rukou jednoduchý triumf: používá skutečné pušky se skutečnými náboji. Tyto dva přístupy se nakonec musejí nevyhnutelně protnout v závěru románu.

Co říká (nakla) datel…

Zaujalo mě velmi originální téma, průzračně čistý neutrální styl vyprávění a žánrová nezařaditelnost (málokdy narazíte na sci-fi, ve které vystupují duchové mrtvých). Také stavba románu je až ukázkově klasická, přehledná, lidově řečeno, „má to hlavu a patu“, a to už se dnes málokdy vidí. Celkově je to knížka, na kterou se těžko zapomíná a působí na mě dojmem, že by si ji měl přečíst každý. Minimálně každý, kdo měl někdy pocit, že nezapadá do davu.

 

Ukázky

  • Kapitola 5

    „A čeho bysme měli chtít dosáhnout?“ zeptal se Danny líně. Podal jointa nazpátek Duffovi, ale starší muž mávnutím ruky odmítl, jak celý dychtil mu to vysvětlit. Danny se pomalu usmál a znova si dal práska. Čím víc Duff mluví, tím míň bude kouřit.

    „Řekněme, že bys chtěl víc marihuany,“ řekl Duff. „Co uděláš?“

    „Podívám se, jestli nenajdu něco, co vyrostlo samo,“ řekl Danny. „V Mission znám dvorek, kde roste marihuana vysoká jako já.“

    „Žít z toho, co najdeš, jako nějakej divoch,“ posmíval se Duff. „Řekněme, že tu trávu v Mission už ti někdo sklidil. Co uděláš pak?“

    „Možná se podívám za Hadem, jestli by mi nějakou nedal.“ Danny byl ochoten předkládat Duffovi řešení tak dlouho, dokud se bude Duff ptát.

    „A pokud žádnou mít nebude, přijdeš za mnou.“

    „Jasan. A za něco ji s tebou vyměním.“

    „Vyměníš ji se mnou za něco, cos našel v troskách domů, že jo? A proč za mnou přijdeš? Co já mám, co ty nemáš?“

    „Marihuanu,“ odpověděl Danny.

    „Plnej skleník marihuany,“ přitakal Duff. „A ty bys mohl mít skleník taky. Materiál tu na to je.“ Mávl rukou k městu. „Trocha práce, a mohl bys bejt soběstačnej.“

    Danny se opřel o opěradlo lavičky a zasněně přejížděl pohledem jezero.

    „Kdyby všichni pracovali spolu se mnou,“ pokračoval Duff, „mohli bysme tohle město přestavět.“

    „Proč bysme měli?“ zeptal se Danny. „Mně se líbí takový, jaký je.“

    „Tys ho nikdy neviděl předtím.“

    Danny pokrčil rameny. „O tom se mi občas zdává. Ale líbí se mi víc teď.“

    Duff mu nevěnoval pozornost; zdálo se, že ho zcela pohltila jeho vlastní vize. „Jediný, co musíme udělat, je pracovat společně. Jen si pomysli – jedinej člověk nemohl sám postavit Golden Gate Bridge. Jediná rodina taky ne. Ale stovky lidí, který pracovali dohromady, ten most postavily. Abys něčeho dosáhl, potřebuješ týmovou práci. No a když chceš skleník…“

    „Nechci,“ přerušil ho Danny.

    Duff zuřivě zavrtěl hlavou. „No tak dobře, tak když chceš postavit větrnou turbínu…“

    „Žádnou nepotřebuju.“

    „To je jedno,“ vrčel Duff. „Může to bejt cokoli. Řekněme, že chceš přemalovat Golden Gate Bridge na modro. Sám to udělat nezvládneš. Ale kdybys měl dost lidí, který by spolupracovali, dokážeš to za týden. Spolupráce rovná se civilizace. Bez ní jsi sám.“

    Danny svraštil čelo a poprvé za celou dobu pozorně naslouchal. „Chápu, jak to myslíš,“ řekl. „Nikdy předtím jsem o tom žádný velký mínění neměl.“ Duff po něm stísněně pokukoval. „O čem?“ Zdálo se, že ho vyděsilo, že ho Danny konečně poslouchá.

    „Pracoval jsem vždycky jen sám za sebe. Mohlo by bejt zajímavý zkusit větší projekt.“

    „Třeba skleník?“ nadnesl Duff.

    „Myslel jsem spíš ten most,“ odtušil Danny. „Modrá je hezká barva. No, myslím, že už radši půjdu.“ Podal Duffovi zbyteček jointa, mile se usmál a odcoural do noci.

    Příští týden začal Danny shromažďovat zásoby modré barvy.

  • Kapitola 7

    Tygr byl malíř, jehož plátnem byla kůže. S pomocí tenkých jehel a tetovacího strojku, který předl jako naspídovaná kočka, vyrýval nádherné obrazy do každého, kdo byl ochoten si je nechat udělat.

    Před mnoha lety, těsně po Moru, si potetoval tvář. Zrovna si vzal LSD a kouknul se do zrcadla. Slunce pronikající žaluziemi mu na kůži vytvořilo vzor, široké pruhy, které diagonálně protínaly tvář. Vzal tetovací strojek a udělal z těch stínů něco trvalého.

    Raději však tetoval jiné lidi a k vlastní kůži se uchyloval, jen když nemohl najít dobrovolníky. Během toho roku, kdy byla jeho milenkou zrzavá sochařka Lily, jí Tygr pomaloval záda pestrou záplavou polních květin: pryskyřníky, zvonky, kopretiny, kastileje, vlčí boby, modré kosatce. Kolem lopatek se jí vinuly rozkvetlé šlahouny a v kříži kvetly pomněnky.

    Zdálky se jednotlivé květy slévaly do barevných ploch a vytvářely nový obraz. Dva kosatce tvořily oči pod zářivou hřívou z kastileje; dvě růžová poupata byla bradavkami na ňadrech tvořených křivkami šlahounů. V zahradě se skrýval portrét Lily vytvořený z květin. Na tomto portrétu stála Lily nahá s jedním bokem vystrčeným dopředu a usmívala se nesouměrným, nejistým úsměvem.

    Když Tygr tetování dokončil, Lily ho opustila. Přátelům si stěžovala, že si nikdy nemohla být jistá, jestli ji miluje – snad miloval jen ty bílé plochy bledé kůže, které mu tak dobře posloužily jako plátno.

    Tygr ji nebyl schopen přesvědčit, aby zůstala. Když se ho Lily zeptala, jestli miluje ji, anebo její kůži, byl z toho celý zmatený. Ano, miloval její kůži – což byla součást toho, že miloval ji. Když se na ni díval, viděl tetování, která přebývala pod povrchem a čekala na to, až je jeho umění odhalí. Tygr měl podezření, že ho opustila, protože tetování odhalilo, jak moc dobře už ji zná. Viděl pod povrch a toho se Lily bála.

    V každém případě ji jeho odpovědi neuspokojily. Nakonec ji pochybnosti vyhnaly pryč.

    Když Lily odešla, Tygr se obrátil k vlastnímu tělu a vyzdobil je, kde jen mohl. Po levé paži se mu vinul nepravidelný geometrický vzor; jednu nohu zdobilo maorské tetování. Na břiše měl řadu ještěrek, které zapadaly jedna do druhé jako Escherova grafika. Když dýchal, propletení plazi se vlnili.

    Jelikož byl Tygr pravák, měl pravačku nepotetovanou. Sám si ji tetovat nemohl a nikomu jinému nevěřil. Jednoho rána si však povšiml temných čar, jež se objevily na měkké bledé kůži na spodní straně zápěstí. Zprvu byly nezřetelné jako modřiny pod kůží. Pokusil se je umýt, ale přestože je drhnul, zůstaly tam. Kůže ho trochu svědila jako po novém tetování.

    Příštího dne byly čáry tmavší a už se dalo rozeznat, že se z nich skládá slovo, ačkoli Tygr ve svých dílech používal slova jen málokdy. VÁLKA, stálo tam. Jak dny míjely, tetování se dál měnilo. Tučná tiskací písmena ovinuly šlahouny a v mezerách mezi nimi vykvetly zářivě červené růže. Ale i tak bylo poselství jasné.

  • Kapitola 11

    Opřel kolo o betonovou zeď a pak si na ni sedl, aby si mohl vyzout tenisky. „Zuj si boty,“ řekl. „Jinak si do nich nabereš písek.“ Přehodil nohy přes zeď na opačné straně a seskočil na pláž. Běžel k vlnám, jež se rozbíjely o břeh, a zastavil se až ve chvíli, kdy blížící se vlna zaplavila pláž a olízla mu kotníky. Vedle něj se Jezebel čvachtala v příboji; chňapla po vlně, a když ucítila v tlamě sůl, zaštěkala. Voda byla studená. Ustupující vlna sála vodu z písku pod Dannyho nohama. Ohlédl se.

    Jax stála na hranici suchého a mokrého písku. Když k ní dorazila vlna, o krok ustoupila.

    „Ochutnej,“ řekl, nabral vodu do spojených dlaní a dotkl se hladiny rty. Když se vlna vrátila, Jax to udělala po něm a pak vyprskla.

    „Jedovatá,“ řekla.

    „Je to jen sůl.“

    Zavrtěla hlavou a blíž k moři si netroufla. Danny vyšel z vody a stanul vedle Jax. Byla tichá a napjatá, ale šlo o jiný druh napětí, než jakého si na ní všiml předtím. Byla oceánem naprosto ohromená. Zapomínala se před Dannym chovat obezřetně; fascinoval ji vzdálený obzor, snažila se dohlédnout na daleké pobřeží.

    „Oceán se táhne dál a dál,“ řekl Danny tiše. „Mario se jednou plavil lodí pořád rovně celej den. Říkal, že neviděl nic než vodu a zase vodu.“ Jax nereagovala. „Pojď. Projdem se po pláži.“

    Vzal ji za ruku a ona se nebránila, šla poslušně s ním. Byl příliv a každá další vlna dosáhla o něco dále.

    „Koukni, támhle.“ Na pláži před nimi kdosi postavil do detailů propracovaný hrad z písku. Z věží s cimbuřím vlály chaluhové prapory. Věže spojovala tlustá písková zeď, která oddělovala hradní nádvoří od zbytku pláže.

    Jax si dřepla do písku, aby si mohla miniaturní město lépe prohlédnout. „Je to nádherný,“ řekla. Na hradbách stáli na stráži maličtí vojáci z travin, jež rostly v dunách, a vedle nich kanón z naplaveného dřeva. Přišla vlna, zaplavila hradní příkop a podběhla most z klacíků.

    Danny pozoroval, jak si Jax prohlíží hrad. Zapadající slunce jí rudě obarvilo jednu polovinu tváře, zatímco druhá tonula ve stínu. Ruce měla volně sepjaté.

    „Ty vlny to zničej,“ řekla.

    Danny usedl do písku vedle ní. „Říkáš to smutně.“

    Zavrtěla hlavou – v bezmyšlenkovitém, nesmyslném nesouhlasu. „Je to krásný. Proč někdo staví něco tak krásnýho, jen aby to hned zaniklo? Kdybychom sem nepřišli my, nikdo by to nikdy neviděl.“

    „Někdy chceš něco udělat, i když to nevydrží, jen pro tu radost z toho, že to uděláš,“ řekl Danny. Sledoval, jak vlna ukousla kus pískové zdi. „Děláš to pro sebe, pro nikoho jiného. Když uděláš něco krásného, sama se tím změníš. Dáš něco ze sebe do té věci, kterou jsi udělala. Když je to hotové, je z tebe jiný člověk.“ Hradní zeď omyla další vlna a kousek jí uždibla.

    „Tak proto přebarvuješ ten most?“

    „Jo, to bude jeden důvod.“

    „Jakej je další?“

    „Když měníš sebe, měníš přitom i svět. Je pak jakoby víc tvůj.“

    Seděli mlčky, dokud vlny nepodemlely věž, která byla nejblíže k moři. Když se zhroutila, Jax vstala. „Dál už se nechci koukat.“

Odkazy, recenze

Můžete to hned koupit

Stránka knihy na serveru Databazeknih.cz

Stránka knihy na ČBDB

Stránka knihy na Legie.info

Recenze Michaely Šlapákové pro XB-1 (27. 4. 2018)

Recenze Eriky Adamcové pro Sarden (7. 6. 2018)

Recenze bloggerky Zuzany Malé (17. 6. 2018)

Minirecenze Moniky Dvořákové pro časopis Pevnost (20. 6. 2018)

Recenze Martina Bečváře pro Fantasymag (24. 7. 2018)

Recenze Martina Bečváře pro server Fantasya (4. 8. 2018)

Recenze bloggera Járy M. (27. 8. 2018)

Recenze Borise Hokra na webu ČT (10. 9. 2018)

Recenze pana Dalibora na Klubknihomolu.cz (14. 9. 2018)