autořiknihy

nahoru

Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká

(The Beautiful Thing That Awaits Us All, 2013)

Z anglického originálu přeložil Jakub Němeček. Ilustrace na přebalu a obálce Karl Wennergren. Rozměr 11,5×16,5 cm (kapesní formát), vazba V4 (šitá nití, měkká obálka, přebal na luxusním papíře Conqueror, embosovaná ražba kovovou folií na přebalu), 384 stran, doporučená cena 380 Kč. ISBN 978-80-906124-4-0, EAN 9788090612440. Váha 383 gr. Datum vydání: 20. 9. 2017. Náklad 1500 výtisků. První české vydání. PDF s ukázkou zde. Seznam recenzí zde. / Stránka autora na Gnóm!u zde.

Anotace

„Neměj strach, zlato.“ Miranda ji vzala za ruku a vedla zpátky do srubu, kde ji začala něžně svlékat. Když našla revolver, mírně se pousmála a odložila jej na stůl. Políbila Lornu; dech měla horký a odporný. Pak o krok ustoupila a začala si stahovat kožešinu z těla, a když ji zvedla, zvedla se i kůže, která byla pod ní, a odloupávala se z ní jako strup. Po Mirandině hrudi a břiše se řinula krev a pleskala o prkennou podlahu. Svaly na tváři a čelistech se sevřely, Miranda zasyčela, zakoulela očima, a pak bylo po všem a ten mokrý balík se konečně oddělil od jejího rudě se lesknoucího masa. Lorna stála ochromená děsem a hrůzou.

 

Devět povídek autora považovaného za jeden z nejvýraznějších talentů současného hororu. Příběhy plné nadpřirozených hrůz i existenciální úzkosti spojuje nejen promyšlený koncept sbírky, ale také nezpochybnitelné literární mistrovství, s nímž Barron pozvedá „pokleslý žánr“ do netušených výšin.

Obsah

  • Blackwoodův synek
  • Redfieldská děvčata
  • Magická ruka
  • Mrchožravá božstva na výšinách svých
  • Jizva
  • Saturnův chřtán
  • Vastace
  • Muži z Porlocku
  • Více tmy

Ocenění

Povídkova sbírka „Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká“ získala roku 2013 Cenu Brama Stokera za nejlepší sbírku hororových povídek a v roce 2014 byla nominována na cenu World Fantasy Award za nejlepší povídkovou sbírku.

Ukázky

  • Jizva (pozor, spoiler!)

    Lancaster se chvíli vrtěl, až se mu ze zadního okénka podařilo zahlédnout, co se děje venku. Zároveň otevřel mobil, vyťukal číslo bezpečnostního oddělení firmy Roache a požádal, aby na místo okamžitě vyslali speciální jednotku. Zvažoval, jestli má o situaci uvědomit svou spojku, Clacka, až na to, že podle jeho zkušenosti procházela komunikace s NSA skrz několik filtrů a na konci čekal v devadesáti procentech případů místo člověka záznamník. Připadlo mu jako špatné znamení, že Cookovy nijak nevzrušuje, když povolává celou kavalérii. Na společnost veselých cestovatelů se snášelo cosi velikého a strašného. Zeptal se: „Pro koho pracujete?“

    „Pro Rusy,“ odpověděl pan Cook.

    „Pro Bulhary,“ řekla paní Cooková. „Pro Skyty, Pikty, Ostrogóty, pro božské krále Ultima Thule s proutěnou korunou. Pro Marťany.“

    „Paní Cooková a já sloužíme rozmarům podivuhodných bytostí, vy blázne,“ řekl pan Cook. „Těch, které obydlují trhliny v zemi, jak to rád podává tady doktor.“

    Lancasterovi to znělo, jako by šlo o nějakou teroristickou skupinu. „Proč tady? Proč ne v kancelářích, kde byste měli soukromí?“

    Cookovi si vyměnili chladně zlomyslné pohledy.

    Doktor Christou zamumlal: „Protože jsme poblíž místa plného moci. Krvavá oběť si žádá posvátné místo.“

    „Nebo bezbožné místo,“ dodala paní Cooková.

    „Je to stejné kouzlo jako při sexu – polovina zábavy spočívá v cestě k cíli.“ Úsměv pana Cooka zasvítil v šeru.

    „Vážně by bylo lepší nevědět, kdo, jak a proč,“ řekla paní Cooková. „Bohužel se to však dozvíte, a to brzy. My jen dohazujeme, a proto přetrváváme.“

    „Ano, my přetrváváme. Až do tepelné smrti vesmíru.“

    „Dohazujete,“ řekl doktor Christou monotónně. Zdálo se, že se jeho tělo začíná měnit v kapalinu. Na čele mu perlila krev, prosakovala mu v podobě zvětšujících se kapiček skrze póry a tekla mu po tvářích. Vytékala mu z koutků očí. Tekla mu čůrkem zpod manžet a kapala mu do klína. „Dohazujete, ale co dohazujete?“

    Lancaster se od doktora odtáhl. V duchu spatřil antrax, fiólu s virem ebola nebo některou z milionu jiných epidemických nákaz synteticky vytvářených ve vojenských laboratořích po celém světě, a pak jednu z těchto nemocí ukrytou v kabelce, v golfovém vaku, kdekoli, a teď nakapanou do vody, do vína, viděl, jak ta nakažlivá hrůza požírá doktora Christoua zaživa. Na mnohem hlubší úrovni chápal, že pohroma, která doktora Christoua postihla, není žádná nákaza, ať už způsobená člověkem nebo ne, nýbrž projev čehosi mnohem horšího.

  • Více tmy

    …Tom L. vyplul ze zahaleného výklenku a postavil se poblíž trojice svých obdivovatelů. Pozor, nesedl si, jen si tam stoupnul. „No teda! Dobře, tak to je fakt velkej chlap.“ Vypil jsem panáka, třískl prázdnou sklenkou o stůl a zíral, úplně jako všichni ostatní.

    „Ejhle, člověk,“ řekl John buďto ironicky, nebo vážně; byl jsem moc nadrátovanej a moc ohromenej na to, abych to poznal.

    Nadživotní velikost, to byla fráze, která se na tenhle zjev hodila až moc dobře. L. byl nejméně dva metry vysoký a rozložitý jako příslovečná almara. Celou jeho mohutnou postavu halilo bohaté roucho z karmínového hedvábí, které padalo až na zem a skrývalo pravděpodobně obrovská chodidla. Na hlavě měl cosi, co se nedá popsat jinak než prostě jako katovská kápě, rovněž z karmínového hedvábí. Nebyl z něj vidět ani kousíček kůže, dokonce ani záblesk očí v úzkých průzorech kukly. Stál nehnutě, nakratičko oživená socha, která se přiloudala do zorného pole a teď opět zkameněla na místě. Cosi v té jeho mohutnosti a stoicismu, v té neproniknutelnosti škvír pro oči a ústa, v té ledabylosti, s jakou si nevšímal svého doprovodu, jehož členové zatím klábosili mezi sebou a naprosto obra ignorovali, mě šíleně vyděsilo, vyděsilo mě to v té části mé duše, kde vládnou kojoti a ještěrky a kde se uschlé keře laskavce osaměle kutálejí prérií. Na ledovou kru plnou tuleňů vylezl lední medvěd a tuleni radostně, připitoměle štěkali, aniž by něco tušili o smrtelném nebezpečí, v němž se ocitají.

    Jednou jsem viděl L.-ovu fotku, neformální momentku, na které byl ve sportovní bundě a měl hrozný sestřih. Hrbil se, jak zrovna zamačkával nedopalek cigarety do popelníku, a šklebil se přitom do objektivu asi jako zloděj s rukou v otevřené zásuvce pokladny. Byl to zrnitý, rozmazaný, trochu neostrý snímek, ale dost zřetelný; v záběru bylo také dost jiných osob na porovnání, aby bylo jasné, že je naprosto neslučitelný s touhle postavou v karmínovém rouchu. Autor zobrazený na fotografii byl průměrného vzrůstu i postavy. Nikdy a za žádných okolností nemohlo jít o individuum totožné s tímhle kolosem, který tu na sebe strhával veškerou pozornost. Asi tolik jsem sdělil svým kamarádům.

    „Za ty roky se změnil,“ pravil Michael. „Je to dost divný, to připouštím.“

    „Jak si můžeš bejt jistej, že je to vůbec on?“

    „Kdo jinej by to byl?“

Odkazy, recenze

Můžete to hned koupit

Stránka knihy na serveru Databazeknih.cz

Stránka knihy na ČBDB

Stránka knihy na Legie.info

Recenze Jiřího Sivoka na XB-1 (21. 9. 2017)