autořiknihy

nahoru

Vyprávění

(The Telling, 2000)

Z anglického originálu přeložil Jakub Němeček. Ilustrace na přebalu Typonaut, na obálce Lenka Šimečková. Rozměr 11,5×16,5 cm (kapesní formát), vazba V4 (šitá nití, měkká obálka, přebal na luxusním papíře Conqueror), 248 stran, doporučená cena 280 Kč. ISBN 978-80-906124-1-9, EAN 9788090612419. Váha 260 gr. Datum vydání: 15. 9. 2016. Náklad 1200 výtisků. První české vydání. PDF s ukázkou zde. Seznam recenzí zde. / Stránka autorky na Gnóm!u zde.

Anotace

„Ale co je to posvátnost?“
„Co je pravdivé – to je posvátné. Co bylo protrpěno. Co je krásné.“

 

Pozemská lingvistka Sutty pátrá ve velehorách planety Aka po zbytcích staré kultury, zakázané a pronásledované totalitním a technologiemi posedlým Korporátním státem.

Sutty postupně zjišťuje, že nesmírný labyrint tisíciletých vědomostí skutečně vskrytu přežívá, že je obrovský a nepochopitelný. Jeho jméno zní Vyprávění...

*

Jediný román z tzv. Hainského cyklu vydaný po roce 1974.

Z ohlasů a recenzí (nakladatelův výběr)

V jádru jde o prostý a přitom skutečně působivý příběh hodný zamyšlení a hledání možného smyslu života uvnitř každého z nás. O nadmíru obohacující čtenářský zážitek, v němž můžeme najít celou řadu paralel k pozemským dějinám.

— Martin Šust, XB-1

Kniha je vyvedena popravdě excelentně, a to i ve srovnání s originálním vydáním… je přeložena velmi přesně (…), je prosta překlepů a nepochopení textu…

— Ondřej Šefčík, Interkom

Takovéto pečlivé a láskyplné provedení knihy je veliká nádhera. Samotný text mě potěšil v několika směrech…

— Jára M., blogger

Nesmierne som si užíval opisy i dialógy, cestovanie po horách, výmeny názorov i vnútorný nepokoj hlavnej hrdinky. Jediné čo mi vadilo, že prostredie bolo ľahko zameniteľné s našou Zemou a pomerne rýchly koniec.

— quinnet, čtenář

Skutočná lahôdka pre fajnšmekrov a fanúšikov Ursuly Le Guinovej. (…) Autorka dokáže absolútne neakčný dej tak zdramatizovať, že sa od textu nedokážeš odtrhnúť.

— yerry, čtenář

Korunkou téhle miniknížečky je její elegantní, a vůči obsahu i smysluplná, grafická úprava, hmotnost, papír přebalu a nadmíru uspokojivý formát. Fetiš jak bič, Gnóme!

— zimela, čtenář

Vyprávění je jedním z vědeckofantastických skvostů a plné originálních nápadů, jejichž až filozoficky laděný obsah a smysl pro realističnost z této knihy dělá povinnou výbavu každého milovníka žánru.

— Tomáš R. Tokoš, fantasya.cz

Základní téma

Děj se odehrává na planetě Aka, která teprve nedávno vstoupila do galaktického svazu planet Ekumen a překotně od něj převzala vyspělé technologie, ale zavrhla přitom svou vlastní tisíciletou kulturu. Vládnoucí vrstva je vědou, pokrokem a technologiemi fascinována. Oficiální ideologie je parafrází čínské kulturní revoluce, kde místo komunistických ideálů figurují „technologické“ a „konzumní“ tendence typické pro současnou západní společnost. Je příznačné, že vláda se nazývá Korporací a své občany oslovuje jako „výrobce-spotřebitele“.

Překvapivě aktuální jsou i některé další otázky, které Vyprávění předkládá – jako například, co je vlastně podstatou náboženství, fanatismu, agresivity víry. („Světský terorista nebo svatý terorista, jaký je v tom rozdíl?“)

Zápletka

Akanská vládnoucí vrstva zavrhla minulost, zničila veškeré staré knihy a záznamy, uvěznila nebo povraždila učence a zakázala používání starobylého písma a starých slov. Čtyři vyslanci Ekumenu, kteří pobývají na planetě, jsou zde váženými hosty a slouží vládě jako symbol její moci, ale zároveň je jejich pobyt omezen jen na hlavní město a nesmějí zkoumat minulost.

Děj románu začíná ve chvíli, kdy je ze zákazu udělena výjimka a jeden z vyslanců se smí vydat „do terénu“, mimo hlavní město, do horské vesnice Okzat-Ozkat ležící na úpatí velehor. Velvyslanec Tong Ov vybere pro tento úkol pozemskou lingvistku Sutty Dassovou, mladou Indku, která právě absolvovala školu Ekumenu a na planetu Aka dorazila nedávno.

Pro Sutty je celá situace paradoxní. Vybrala si Aku kvůli své homosexuální orientaci, protože ve staré akanské kultuře prý neměly heterosexuální svazky dominantní úlohu. Původní kultura však zmizela dříve, než Sutty přiletěla (relativistický paradox, kdy pro posádku lodi ubíhá čas pomaleji než pro obyvatele planety), a tak je hrdinka konfrontována s bigotní společností, kterou podvědomě nenávidí z domova. Společenské ovzduší v hlavním městě je podobné jako na Zemi, donedávna ovládané náboženskými fanatiky zvanými unisté, kteří pálí knihy ve jménu Boha. Na Ace je to stejné, jen s opačným znaménkem: zde se pálí knihy ve jménu Vědy.

Sutty v úvodní debatě s Tongem Ovem argumentuje, že ačkoli na Zemi vystudovala staré akanské písmo a řeč, ty jsou nyní ilegální; kromě toho neexistují žádné dochované formy staré kultury. Není tedy jisté, zda by Sutty zbytky staré kultury vůbec poznala, kdyby na ně při své misi narazila. Vyslanci pátrají po něčem, o čem nevědí, jak to vlastně vypadá.

Nakonec se Sutty přece jen vypraví na cestu do Okzat-Ozkatu a tam začíná objevovat, že stará kultura skutečně v ilegalitě přežívá. A její podoba je podivuhodná, záhadná – je to cosi jako náboženství bez Boha, nekonečná, spletitá síť příběhů, písní, obrazů, cvičení, vědeckých a filozofických spisů, všeobecně známá jako Vyprávění. V tomto moři příběhů nemá nic větší důležitost než něco jiného, všechna jednotlivá vyprávění jsou jenom listy obrovského, věčného Stromu…

 

„Máz Elyed,“ zeptala se, „co to vlastně děláš?“

„Vyprávím, yoz Sutty.“

„Ano. Ale ty příběhy, všechny ty věci, co vyprávíš, co dělají ony?“

„Vyprávějí svět.“

„A proč, máz?“

„Protože tohle lidi dělají, yoz. Kvůli tomuhle tady jsme.“

Máz Elyed, jako mnozí z máz, mluvila tiše a spíše váhavě, s odmlkami, a začínala znovu mluvit v okamžiku, kdy už jste si mysleli, že skončila. Mlčení bylo součástí všeho, co říkala.

(...)

„Je to všechno, co máme. Chápeš? Je to způsob, jakým máme svět. Bez vyprávění nemáme vůbec nic. Okamžik míjí jako voda v řece. Kdybychom zkoušeli žít jenom v tom okamžiku, hnali bychom se a převraceli a točili se s proudem, úplně bezmocní. Byli bychom jako nemluvně. Nemluvně to zvládne, ale my bychom se utopili. Naše mysl potřebuje vyprávět, potřebuje vyprávění. Chytit se něčeho. Minulost už minula a v budoucnosti není nic, čeho by se chytit dalo. Budoucnost ještě nic není. Jak by v ní mohl někdo žít? A tak máme jen slova, která vyprávějí, co se stalo a co se děje. Co bylo a co je.“

„Paměť?“ nadhodila Sutty. „Historie?“

Elyed kývla, nejistě, nespokojená s těmito pojmy. Nějakou dobu seděla a přemýšlela, až nakonec řekla: „My nejsme vně světa, yoz. Víš to? My jsme svět. My jsme jeho jazyk. A tak žijeme a svět žije také. Chápeš? Když nebudeme říkat žádná slova, co zbyde z našeho světa?“

 

V dramaticky se stupňujícím ději se nakonec Sutty vydává do posledního chrámu-svatyně-knihovny, kde jsou uloženy a střeženy veškeré zbývající spisy zachráněné před zkázou. Toto poslední umyazu se nachází na jediném místě, kam ještě nedosáhla moc akanského Korporátního státu, na místě velmi nehostinném a nepřístupném…

Ocenění

Román Vyprávění získal roku 2001 cenu Locus za nejlepší sci-fi román a cenu Endeavour (za nejlepší SF&F román napsaný autorem z oblasti Pacific Northwest.)

Ukázky

  • první kapitola

    Když se Sutty v myšlenkách zatoulala na Zemi a byl právě den, vždycky uviděla před očima vesnici. Pokud však kolem panovala noc, ocitala se v Zóně. Žluť mosazi, žluť kurkumové pasty a rýže vařené se šafránem, oranž aksamitníků, tlumený okr prachového oparu v zapadajícím slunci nad poli, červeň henny, červeň mučenkových květů, červeň zaschlé krve, červeň bláta: všechny barvy slunce, když byl den. Závan rostlinné pryskyřice. Tetin hlas jako bublavý potůček, když na verandě klábosila s Motiho matkou. Tmavá ruka strýčka Harího spočívající klidně na bělostné stránce. Ganéšovo malé, dobrosrdečné prasečí očko. Škrtnutí sirkou a hutné šedé spirály dýmu z vonné tyčinky, který pronikavě, dráždivě zavoní a pak zmizí. Vůně, obrazy, ozvěny, plující nebo zářící v její mysli, zatímco kráčela ulicemi, zatímco jedla nebo odpočívala od útoků na smysly, kterými ji atakovaly skoreály, jež musela sprožívat – to všechno ve dne, pod jiným sluncem.

    Ale noc je na všech planetách stejná. Nepřítomnost světla je prostě tma. A ve tmě, ve tmě byla v Zóně. Ne ve snu; ve snu nikdy ne. Bývalo to v nočním bdění, ještě než usnula a nebo když se probudila ze sna, zmatená a napjatá, a nemohla znovu usnout. Před očima se jí vždycky začal odvíjet nějaký děj, ne v krásných zářivých útržcích, ale jako kompletní vzpomínka na určité místo a čas; a jakmile se vzpomínka začala rozjíždět, Sutty už ji nedokázala zastavit. Musela ji nechat běžet, dokud ji sama nepustila. Možná to byl jakýsi druh trestu, jako ten trest pro milence v Dantově pekle, vzpomínat na své někdejší štěstí. Jenže Dantovi milenci na tom byli nesrovnatelně líp – ti vzpomínali společně.

    Déšť. První zima ve vancouverském dešti. Obloha jako olověná střecha tlačící na vrcholky budov, drtící velké černé hory strmící nad městem. A na jihu lijákem rozbouřená šedá voda Zálivu, pod níž leží Starý Vancouver, dávno utopený pod stoupající hladinou moře. Černá sněhová břečka na lesklých asfaltových silnicích. A vítr, ten vítr, při kterém vždycky skučela jako pes, krčila se a chvěla vzrušením a děsem, byl tak ukrutný a šílený, ten studený arktický vichr, mrazivý dech ledního medvěda. Chatrným kabátem sice jenom profičel, zato boty měla teplé – velké, ošklivé, černé plastové boty, které rozstřikovaly vodu v kalužích – a brzy bude doma. Ta strašná zima vyvolávala v člověku pocit bezpečí. Lidé spěchali sem a tam a nestarali se jeden o druhého, všechna nenávist i vášeň v nich zamrzla. Milovala ten sever, tu zimu, ten déšť, to nádherné, depresivní město.

  • pátá kapitola

    Muž, který seděl dnes ráno vedle Sutty, na ni civěl, už když si sedala na žíněnku. Zatímco skupina procházela první část sestavy, muž civěl na Sutty dál, mrkal, gestikuloval, šklebil se na ni. Takhle se ovšem nikdo nechoval. Sutty to rozčilovalo a cítila se trapně, dokud během jedné dlouhé, nehybné pozice nezalétla k muži pohledem a neuvědomila si, že je slaboduchý.

    Když skupina začala cvičit sadu cviků, jež Sutty ještě příliš dobře neznala, dívala se na ostatní a napodobovala je, jak nejlépe uměla. Její chyby a opomenutí však souseda rozčilovaly. Neustále se pokoušel jí ukázat, kdy a jak se má pohybovat, hrál pro ni pantomimu, přeháněl gesta. Když se všichni postavili, Sutty zůstala sedět, což bylo dovoleno vždy, ale toho chudáka to velice rozrušilo. Gestikuloval na ni: Nahoru! Nahoru! a neslyšně to i vyslovoval s prstem obráceným vzhůru. Nakonec zašeptal: „Nahoru – takhle – vidíš?“ a vykročil nohou do vzduchu. Položil na neviditelný schod druhou nohu a pak vylezl ještě o jeden schod výše, stále stejným směrem. Stál bos půl metru nad zemí, shlížel na Sutty dolů, nervózně se usmíval a gestikuloval na ni, ať jde za ním. Ten muž stál na vzduchu.

    Odiedin, mrštný, elegantní muž kolem padesátky s kusem modré tkaniny kolem krku, přišel k němu. Všichni ostatní neochvějně cvičili dál složité, vláčné pohyby lesa chaluh. Odiedin zamumlal: „Pojď dolů, Uki.“ Natáhl se, chytil muže za ruku a dovedl ho po dvou neexistujících schodech dolů na podlahu, jemně jej poplácal po rameni a zase odešel. Uki se připojil ke cvičícím a kýval se a otáčel s dokonalou ladností a silou. Na Sutty evidentně zapomněl.

    Když hodina skončila, nedokázala se přimět k tomu, aby položila Odiedinovi jakoukoli otázku. Na co by se asi tak ptala? „Viděl jste to co já? A viděla jsem to já vůbec?“ To by bylo stupidní. Ta věc se stát nemohla, takže on by jí určitě odpověděl na otázku otázkou.

    A nebo se možná nezeptala z obavy, že Odiedin jednoduše řekne: „Ano.“

Odkazy, recenze

Můžete to hned koupit

Stránka knihy na serveru Databazeknih.cz

Stránka knihy na ČBDB

Stránka knihy na Legie.info

Recenze Martina Šusta na XB-1 (15. 9. 2016)

Recenze Tomáše R. Tokoše na Fantasya (28. 9. 2016)

Recenze bloggera Járy M. (28. 9. 2016)

Recenze Ondřeje Šefčíka ve fanzinu Interkom (9-10 2016)

Recenze Pavla Mandyse na iLiteratura.cz (20. 12. 2016)

Recenze Veroniky Mahdalové na Sardenu (1. 1. 2017)

Recenze Jana Křečka pro Interkom a Sarden (1. 5. 2017)