instagram facebook BLOG Pulp Robot váš nákupní vozíkošík 0 , 0 ks
nahoru

Stopa blesku (předobjednávka)

Trail of Lightning, 2018

Rozměr 11 × 19 × 2,7 cm, 304 stran, doporučená cena 230 Kč, váha 250 g, vazba V4 (šitá nití, měkká obálka), ISBN 978-80-88299-17-2, EAN 9788088299172, náklad 1500 výtisků. KNIHA JEŠTĚ NEVYŠLA. CENA PO VYDÁNÍ 299 KČ. První české vydání. Z anglického originálu přeložil Jakub Němeček. Ilustrace na obálce Torgeir Fjereide. Edice Pulp Robot svazek 4.

Recenze

Autor

Vyšlo 25. 10. 2021

Do vozíku

Anotace

Po potopě vstoupily do světa Navahů staré mýtické bytosti. Maggie, bojovnice obdařená klanovými silami, pátrá po mocném čaroději tvořícím netvory. Stopa však vede k polobožskému hrdinovi Neizghánímu…

Stopa blesku je napjatě očekávanou románovou prvotinou autorky, která získala Huga i Nebulu za svou první nominovanou povídku. V knize kombinuje drsný postapokalyptický svět se snovou atmosférou indiánských mýtů.

Ocenění

Locus Award 2019 v kategorii Nejlepší románový debut, nominace na Huga, hlavní cenu Locus a World Fantasy Award.

Citát

„Když mi bylo čtrnáct, před Velkou vodou, když televize ještě fungovala a v důsledku tání polárního ledu se rojily zprávy o rekordních bouřích od Floridy až po Maine, přišel za mnou Kojot. Tehdy poprvé ještě přišel ve snu. Počkal si rok, než jsem ztratila nejen rodinu a vlastní místo v životě, ale i celé své já, a pak se teprve zjevil fyzicky.“

 

Ukázka – Kapitola první (úryvek)

Netvor tu byl. Cítím ho.

Jeho pach se skládá ze štiplavého potu námahy, hutné zralosti nemytého těla masožravce a z něčeho dalšího, co neumím tak docela pojmenovat. Zamořuje večerní vzduch, je to víc než jenom zápach, je to něco hlubšího, základnějšího. Zneklidňuje mě to a instinkt hluboko ve mně varovně skučí. Na čele mi vyrazí studený pot. Setřu ho hřbetem ruky.

Cítím taky dítě, které netvor ukradl. Vůně dítěte je lehčí, čistší. Nevinná. Zdá se mi, že voní jako živé – nebo aspoň bylo živé, když odsud zmizelo. Teď už může být cítit úplně jinak.

Dveře lukachukaiské sněmovní síně se rozlétnou. V čele malé zasedačky sedí s kamennou tváří na staré, otlučené kovové skládací židličce žena, nejspíš matka dítěte. Po jednom boku jí sedí muž v letech, na hlavě krémově bílý kovbojský klobouk, po druhém kluk, puberťák v maskáčích, který vypadá jen o pár let mladší než já. Kluk drží ženu za ruku a něco jí šeptá.

Je tu taky většina lidí z městečka Lukachukai. Buď aby rodinu podpořili, nebo ze zvědavosti, nebo je láká pohled na cizí žal. Mačkají se v hloučcích po dvou nebo po třech, ve skupinkách se mrzutě hrbí na týchž otlučených šedých židličkách a dýchají zatuchlý vzduch, který je o to zatuchlejší, že okna jsou zavřená na petlice a v malém prostoru je až moc lidí, takže máte pocit, že se udusíte. Všichni jsou to místní. Jsme to my, Navahové neboli Diné, jak si říkáme, jejichž předkové žili na úpatí pohoří Chuska víc generací než bilagáani na tomhle kontinentě a kteří by ještě mohli vyprávět, jako by to bylo loni, o příbuzných, které zlomili a zavraždili při Dlouhém pochodu nebo na indiánských internátních školách, a kteří nejspíš nikdy neopustili rezervaci, dokonce ani v dobách, kdy to byl jen zapomenutý zapadákov kdesi ve Spojených státech, a ne znovuobnovená Dinétah, domovina Navahů, jako dnes. Tihle Diné znají staré příběhy, které zpívali hataałii – ty prastaré legendy o netvorech a o hrdinech, kteří je pobíjeli, a to ještě předtím, než netvoři z legend povstali a začali krást vesnické děti z postýlek. A teď se spoléhají, že jejich hrdinkou budu já.

Jenomže já hrdinka nejsem. Já jsem spíš taková poslední instance, krajní řešení. Jsem člověk, kterého si najmete, když už se hrdinové vrátili domů v černých pytlích.

Nehlučně kráčím v mokasínech přes popraskanou dlažbu až před matku. Kudy projdu, šepot rozhovorů utichá, hlavy se otáčejí a oči zírají. Má pověst mě zjevně předchází, a ne všechny pohledy jsou přátelské. Naproti u zdi se poflakuje parta kluků, musejí to být kamarádi toho puberťáka. Hlasitě se pochechtávají, visí na mně očima a nikdo se je neobtěžuje okřiknout. Nevšímám si jich a namlouvám si, že je mi to jedno. Že jsem tu proto, abych odvedla práci a dostala zaplaceno, a na tom, co si o mně lukachukaiští myslí, mi nezáleží. Jenže mně lhaní nikdy zoufale nešlo.

Matka vznese jedinou otázku.

„Dokážeš ji zachránit?“

Dokážu? O to jde především, že ano? K čemu je moje dovednost, moje klanové síly, jestli to nesvedu?

„Dokážu ji najít,“ odpovídám. A to skutečně dovedu, o tom není pochyb. Jenže zachránit a najít není totéž. Zdá se, že matka si to uvědomila, a tak zavírá oči a odvrací se ode mě.

 

Ukázka – Kapitola čtvrtá (úryvek)

„Kdes k tomu přišla?“

Stojíme naproti sobě nad kuchyňským stolem, v ruce hrnky s čerstvě dolitou kávou, a prohlížíme si tu hlavu. Děda Tah prostřel na stůl starý umělohmotný ubrus a já hlavu vyklopila tam, kam chtěl. Je to poprvé, co ji pořádně vidím na světle. Netvor má neotesaný, hrubý obličej, škvíry místo očí a další škvíru místo úst, jako by to byla tvář z hlíny a její rysy klacíkem vyrylo dítě. Nos má skoro úplně plochý, jako by obličej někdo přimáčknul k žulové skále a pořádně ho na ni přitlačil, a kůže ochable visící z lebky je téměř průsvitná, žilnatá a měkká. Má široké, až moc velké čelo a silnou hranatou čelist, díky které vypadá stejně surově, jako zaživa skutečně byl. Tiše uznale hvízdnu. Je to hnus.

„Na východ od Lukachukai, až v horách,“ vysvětluju. „Unesl malou holku. Dostihla jsem ho v takovém provizorním táboře na úbočí hory, asi po hodině cesty. Ohlodával to dítě, jako kdyby to byla večeře.“

Děda Tah přeruší prohlídku a zvedne oči, pohled bystrý a pronikavý jako orel. „Ohlodával?“

„Jo. Vlastně jí vykousával krk. Zubama.“

Děda Tah klackem páčí tlamu. Otevře se překvapivě snadno.

„To je divný,“ říkám. „Žádná posmrtná ztuhlost. Neměl by mít ztuhlý čelisti?“

„Podívej se na tohle, Maggie.“ Pokyne mi, abych šla blíž, a ukazuje na netvorovy zuby. Skloním se k nim. Všechny jsou stejně rovné a tupé jako stará dřevěná protéza. „Žádné řezáky ani špičáky. Vypadá to jako tlama plná stoliček.“

„Zvláštní. Protože masožravec očividně byl. Neměl by mít špičatý zuby?“ Rozhodně to vysvětluje, proč dívku jen ohlodával a šlo mu to tak pomalu. A taky proč se nedostal přes moji koženou bundu.

„Nemá ani žádné zuby zkažené.“

„Proč na tom záleží?“

„Dospělé zvíře bez jediného zubního kazu?“ Vrtí hlavou. „To se nestává.“

„Takže k čemu jsi došel?“

„Zatím k ničemu.“ Nechá tlamu sklapnout a obrátí se k polici za sebou. Vytáhne ruční pilu a dlouhé kleště. „Podíváme se, co je uvnitř.“

Zatímco se Tah pouští do práce na lebce, odloudám se stranou. Nejsem přecitlivělá. Dobře, možná jsem trošku přecitlivělá. Teda, hlavu jsem tomu usekla, ale to bylo v zápalu boje. Z nějakého důvodu není úplně snadné poslouchat, jak se pila zařezává do lebky, za bílého dne, když popíjím vzácnou aztlánskou kávu.

„Pojď se podívat,“ říká Tah.

Vracím se ke stolu. „Na co se mám zaměřit?“

„Zakrnělost. Anomálie. Nemoc.“

Pozorně si mozek prohlížím a připadám si trochu hloupě. O mozcích nevím nic. Mozky, které vídám já, bývají většinou na cucky, rozprsknuté po zemi nebo rozstříknuté po zdech po zásahu projektilů z mé pušky. Pokud můžu soudit, mozek tohohle tvora vypadá jako kterýkoli jiný.

„Uniká mi něco?“ ptám se nakonec Taha.

„Ne. Není tu nic k vidění. Ten mozek vypadá normálně.“

„Ta věc normální nebyla.“

„To ti věřím.“