Vyprávění (2. vydání)

The Telling, 2000

Rozměr 9,9 × 13,8 × 2,2 cm, 336 stran, doporučená cena 330 Kč, váha 294 g, vazba V4 (šitá nití, měkká obálka, klopny), ISBN 978-80-88299-41-7, EAN 9788088299417, náklad 1400 výtisků. Druhé české vydání. Z anglického originálu přeložil Jakub Němeček. Obálka s klopnami tištěná na luxusním značkovém papíře Gmund NoBleach. Ilustrace na obálce Amálie Roxana Němečková. Edice Pemmikan svazek 4.

Ukázka

Recenze

Autorka

Vyšlo 31. 05. 2024

Do vozíku

K této knize máme také E-BOOK (formát e-pub + mobi).
Do vozíku ho přidáte tímto tlačítkem.

Do vozíku

Anotace

Pozemská lingvistka Sutty pátrá ve velehorách planety Aka po zbytcích staré kultury, zakázané a pronásledované totalitním a technologiemi posedlým Korporátním státem. Sutty postupně zjišťuje, že nesmírný labyrint tisíciletých vědomostí skutečně vskrytu přežívá, že je obrovský a nepochopitelný. Jeho jméno zní Vyprávění…

Zajímavost

Jediný román z tzv. Hainského cyklu vydaný po roce 1974 a zároveň poslední román z tohoto cyklu, který autorka napsala.

Vydání

Jedná se o druhé české vydání (v tomtéž překladu, ale mírně poopravené), první vydání se již vyprodalo a jeho stránku najdete zde.

Z ohlasů a recenzí (na první vydání)

„Je ťažké knihu Vyprávění opísať, zhodnotiť, vyzdvihnúť klady a vypichnúť zápory. Ani hlavná hrdinka dlho nedokázala objaviť správne slová, ktoré by Vyprávění definovali. Ja tiež neviem nájsť slová verne vystihujúce tento príbeh. Je o premýšľaní, zachovávaní všetkého krásneho, o tom, že aj my sami rozprávaním zachovávame a tvoríme svoj vesmír.

(…) Kniha nie je tým, čo si pod sci-fi predstavujeme. Áno, sú tam cudzie svety, mimozemské civilizácie… No podstatný je príbeh o hľadaní strateného poznania, histórie, seba samého. O spoznávaní toho, čo je hodnotné, o nachádzaní zlata v kope odpadkov. Hlavná hrdinka to nakoniec pochopila. Vyprávění inšpiruje a preto verím, že aj čitatelia sa zamyslia nad tým, ako veľmi treba rozprávať príbehy, komunikovať alebo sa naučiť nezabúdať na ľudí, ktorí prešli našimi životmi a zanechali v nich nemiznúcu stopu. Lebo presne v tejto drobnosti tkvie zázrak nesmrteľnosti.“

— Erika Ena Adamcová, Fandom.sk

„Existují knihy natolik dobré, že není možné na ně napsat důstojnou recenzi. Recenze by neměla být poctou knize – pak přestává být recenzí. Recenze by měla postihnout podstatu knihy. A je-li podstata knihy natolik komplexní, tak hluboce lidská jako ve Vyprávění, nelze ji zhanobit pouhým hodnocením, metatextem, psaním o knize.

Vyprávění je kniha o vyprávění. Můžete se tu dozvědět o Stromu, Hoře či Řece. Můžete najít příběhy, které nemají konec, nedávají smysl, příběhy krátké, dlouhé, umně vyprávěné i neohrabané, ale ryzí. Můžete se dozvědět něco o Jednom, který je Dvěma, i o Dvou, kteří jsou Jedním. Vyprávění není knihou-průvodcem. Neříká nám, co máme dělat. Jen upozorňuje, že žádný jeden příběh (ani Bible, ani Korán, ani upanišady či védy) nemá jen jednu variantu. Že vyprávění je proměnlivé, neměnné – že to, na čem při vyprávění záleží, je i vypravěč. A že není od věci naslouchat. A to je, myslím, víc než dost.“

— Jan Křeček, Sarden.cz

„V jádru jde o prostý a přitom skutečně působivý příběh hodný zamyšlení a hledání možného smyslu života uvnitř každého z nás. O nadmíru obohacující čtenářský zážitek, v němž můžeme najít celou řadu paralel k pozemským dějinám.“

— Martin Šust, XB-1

„Přemýšlivý příběh nejen o souznění s přírodou, tradicemi a zvyky, ale i o tom, jak správně svět vyprávět…“

— Tyrkysová knihovnička

„Kniha je vyvedena popravdě excelentně, a to i ve srovnání s originálním vydáním… je přeložena velmi přesně (…), je prosta překlepů a nepochopení textu…“

— Ondřej Šefčík, Interkom

„Takovéto pečlivé a láskyplné provedení knihy je veliká nádhera. Samotný text mě potěšil v několika směrech…“

— Jára M., blogger

„Nesmierne som si užíval opisy i dialógy, cestovanie po horách, výmeny názorov i vnútorný nepokoj hlavnej hrdinky. Jediné čo mi vadilo, že prostredie bolo ľahko zameniteľné s našou Zemou a pomerne rýchly koniec.“

— quinnet, čtenář

„Skutočná lahôdka pre fajnšmekrov a fanúšikov Ursuly Le Guinovej. (…) Autorka dokáže absolútne neakčný dej tak zdramatizovať, že sa od textu nedokážeš odtrhnúť.“

— yerry, čtenář

„Korunkou téhle miniknížečky je její elegantní, a vůči obsahu i smysluplná, grafická úprava, hmotnost, papír přebalu a nadmíru uspokojivý formát. Fetiš jak bič, Gnóme!“

— zimela, čtenář

„Vyprávění je jedním z vědeckofantastických skvostů a plné originálních nápadů, jejichž až filozoficky laděný obsah a smysl pro realističnost z této knihy dělá povinnou výbavu každého milovníka žánru.“

— Tomáš R. Tokoš, fantasya.cz

Základní téma

Děj se odehrává na planetě Aka, která teprve nedávno vstoupila do galaktického svazu planet Ekumen a překotně od něj převzala vyspělé technologie, ale zavrhla přitom svou vlastní tisíciletou kulturu. Vládnoucí vrstva je vědou, pokrokem a technologiemi fascinována. Oficiální ideologie je parafrází čínské kulturní revoluce, kde místo komunistických ideálů figurují „technologické“ a „konzumní“ tendence typické pro současnou západní společnost. Je příznačné, že vláda se nazývá Korporací a své občany oslovuje jako „výrobce-spotřebitele“.

Překvapivě aktuální jsou i některé další otázky, které Vyprávění předkládá – jako například, co je vlastně podstatou náboženství, fanatismu, agresivity víry. („Světský terorista nebo svatý terorista, jaký je v tom rozdíl?“)

Ukázky

první kapitola

Když se Sutty v myšlenkách zatoulala na Zemi a byl právě den, vždycky uviděla před očima vesnici. Pokud však kolem panovala noc, ocitala se v Zóně. Žluť mosazi, žluť kurkumové pasty a rýže vařené se šafránem, oranž aksamitníků, tlumený okr prachového oparu v zapadajícím slunci nad poli, červeň henny, červeň mučenkových květů, červeň zaschlé krve, červeň bláta: všechny barvy slunce, když byl den. Závan rostlinné pryskyřice. Tetin hlas jako bublavý potůček, když na verandě klábosila s Motiho matkou. Tmavá ruka strýčka Harího spočívající klidně na bělostné stránce. Ganéšovo malé, dobrosrdečné prasečí očko. Škrtnutí sirkou a hutné šedé spirály dýmu z vonné tyčinky, který pronikavě, dráždivě zavoní a pak zmizí. Vůně, obrazy, ozvěny, plující nebo zářící v její mysli, zatímco kráčela ulicemi, zatímco jedla nebo odpočívala od útoků na smysly, kterými ji atakovaly skoreály, jež musela sprožívat – to všechno ve dne, pod jiným sluncem.

Ale noc je na všech planetách stejná. Nepřítomnost světla je prostě tma. A ve tmě, ve tmě byla v Zóně. Ne ve snu; ve snu nikdy ne. Bývalo to v nočním bdění, ještě než usnula a nebo když se probudila ze sna, zmatená a napjatá, a nemohla znovu usnout. Před očima se jí vždycky začal odvíjet nějaký děj, ne v krásných zářivých útržcích, ale jako kompletní vzpomínka na určité místo a čas; a jakmile se vzpomínka začala rozjíždět, Sutty už ji nedokázala zastavit. Musela ji nechat běžet, dokud ji sama nepustila. Možná to byl jakýsi druh trestu, jako ten trest pro milence v Dantově pekle, vzpomínat na své někdejší štěstí. Jenže Dantovi milenci na tom byli nesrovnatelně líp – ti vzpomínali společně.

Déšť. První zima ve vancouverském dešti. Obloha jako olověná střecha tlačící na vrcholky budov, drtící velké černé hory strmící nad městem. A na jihu lijákem rozbouřená šedá voda Zálivu, pod níž leží Starý Vancouver, dávno utopený pod stoupající hladinou moře. Černá sněhová břečka na lesklých asfaltových silnicích. A vítr, ten vítr, při kterém vždycky skučela jako pes, krčila se a chvěla vzrušením a děsem, byl tak ukrutný a šílený, ten studený arktický vichr, mrazivý dech ledního medvěda. Chatrným kabátem sice jenom profičel, zato boty měla teplé – velké, ošklivé, černé plastové boty, které rozstřikovaly vodu v kalužích – a brzy bude doma. Ta strašná zima vyvolávala v člověku pocit bezpečí. Lidé spěchali sem a tam a nestarali se jeden o druhého, všechna nenávist i vášeň v nich zamrzla. Milovala ten sever, tu zimu, ten déšť, to nádherné, depresivní město.
pátá kapitola

Muž, který seděl dnes ráno vedle Sutty, na ni civěl, už když si sedala na žíněnku. Zatímco skupina procházela první část sestavy, muž civěl na Sutty dál, mrkal, gestikuloval, šklebil se na ni. Takhle se ovšem nikdo nechoval. Sutty to rozčilovalo a cítila se trapně, dokud během jedné dlouhé, nehybné pozice nezalétla k muži pohledem a neuvědomila si, že je slaboduchý.

Když skupina začala cvičit sadu cviků, jež Sutty ještě příliš dobře neznala, dívala se na ostatní a napodobovala je, jak nejlépe uměla. Její chyby a opomenutí však souseda rozčilovaly. Neustále se pokoušel jí ukázat, kdy a jak se má pohybovat, hrál pro ni pantomimu, přeháněl gesta. Když se všichni postavili, Sutty zůstala sedět, což bylo dovoleno vždy, ale toho chudáka to velice rozrušilo. Gestikuloval na ni: Nahoru! Nahoru! a neslyšně to i vyslovoval s prstem obráceným vzhůru. Nakonec zašeptal: „Nahoru – takhle – vidíš?“ a vykročil nohou do vzduchu. Položil na neviditelný schod druhou nohu a pak vylezl ještě o jeden schod výše, stále stejným směrem. Stál bos půl metru nad zemí, shlížel na Sutty dolů, nervózně se usmíval a gestikuloval na ni, ať jde za ním. Ten muž stál na vzduchu.

Odiedin, mrštný, elegantní muž kolem padesátky s kusem modré tkaniny kolem krku, přišel k němu. Všichni ostatní neochvějně cvičili dál složité, vláčné pohyby lesa chaluh. Odiedin zamumlal: „Pojď dolů, Uki.“ Natáhl se, chytil muže za ruku a dovedl ho po dvou neexistujících schodech dolů na podlahu, jemně jej poplácal po rameni a zase odešel. Uki se připojil ke cvičícím a kýval se a otáčel s dokonalou ladností a silou. Na Sutty evidentně zapomněl.

Když hodina skončila, nedokázala se přimět k tomu, aby položila Odiedinovi jakoukoli otázku. Na co by se asi tak ptala? „Viděl jste to co já? A viděla jsem to já vůbec?“ To by bylo stupidní. Ta věc se stát nemohla, takže on by jí určitě odpověděl na otázku otázkou.

A nebo se možná nezeptala z obavy, že Odiedin jednoduše řekne: „Ano.“